Obrněnky

 Podívejte se, jak může vypadat bioluminiscence u obrněnek... Zdroj: Youtube

  Systematický přehled zástupců mořské druhy: Prorocentrum micans  - desmokontní druh. Jsou známy případy, kdy tvořil toxický red tide. Dinophysis   - rod s velmi charakteristickou stavbou, kdy je cingulum posunuto až skoro k apexu. U něj bylo dokázáno, že jeho plastid vznikl symbiózou z Cryptophyta. Byla u něj pozorovaná fagotrofie. Ornithocercus   - velmi zdobný druh z teplých moří, nemá plastidy. Gymnodynium   - rozšířený rod jak sladkovodní, tak mořský. Nemá pevný krunýř. Významnou složka red tide je druh  G. breve . Dynamika a produkce toxinů byla studována na něm (STEIDINGER ET AL. 1998). Polykrikos  – tento rod vytváří charakteristické pseudokolonie buněk velmi podobných Gymnodyniu. Erythropsidinium   - tento rod je příslušník č. Warnoviaceae, která je charakteristická velmi vyvinutými ocelli.  Erythropsidinium  má nejvíce nápadné ocelli z celé této skupiny. Symbiodynium  - endosymbiont mnoha typů organismů, budujících korálo...

  Ekologie Jsou převážně mořští – v moři je to druhá nejvýznamnější skupina eukaryotických producentů (po rozsivkách). Mohou nabývat velikostí od 2 do 2000 um. Z asi 4000 popsaných druhů je zhruba polovina čistě hetrotrofní – nemají ani plastidy. Můžou se živit autotrofně, mixotrofně, osmotrofně, fagotrofně nebo paraziticky. Fagotrofní druhy jsou na rostliny vážně dost dravé, mají pedunculus neboli fagopod – něco jako sosák, který vysunou z buňky a žerou třeba i larvy hmyzu nebo i ryby – např. rod  Pfiesteria . Stejně tak i parazité jsou buďto jen vysávači pokožkových buněk řas, nebo plní endoparaziti, jako třeba  Blastodinium  u Copepoda. Asi 60 druhů produkuje toxiny, jak rozpustné ve vodě, tak v tucích, cytolytické, hepatotoxické i neurotoxické. Většina z těch druhů, které toxiny produkují, jsou fotosyntetizující a všichni jsou mořští nebo brakičtí. Nebyl zatím nalezen žádný sladkovodní dinoflagelát, který by produkoval toxiny, ovšem logické zdůvodnění tohoto jevu...

Rozmnožování  nepohlavní:   bičíkovci se dělí za pohybu, rovina dělení probíhá šikmo na osu buňky. Druhy s pancířem si ho rozdělí nerovnoměrně a dceřinná buňka si chybějící část brzo dotvoří. Kokální, kapsální a vláknité druhy se rozmnožují zoosporami, které jsou podobné jedincům r.   Gymnodinium . pohlavní:  u některých ( Ceratium ) byl popsán anizogamický pohlavní proces. Po kopulaci vzniká tlustostěnná hypnospora, po meioze vyklíčí rejdivými výtrusy typu  Gymnodinium  (VON STOSCH 1964). Jiné druhy mají izogamický pohlavní proces – např.  Scrippsiella  (XIAOPING ET AL. 1989). Pohlavní proces byl studován jen na několika druzích, ale i tak byla zjištěná celá řada variant, včetně homothalie a heterothalie. Různé varianty jsou velice časté – např. nepohyblivý druh  Gloeodinium montanum  může tvořit dvou nebo čtyřbičíkaté isogamety i anizogamety, které se popárují a vytvoří velkou nepohyblivou zygotu, která vyklíčí po dormantní době (2 měs...

  Oddělení Dinophyta podle systému Adl at al., 2012

Celková charakteristika Většinou jsou to bičíkovci, jen velmi vzácně mají rhizopodiální, kokální nebo trichální organizaci stélky. Mají velmi mnoho specifických rysů – pancíř, dinokaryon, pusuly, ocellus atd. Jsou podstatnou složkou mořského planktonu, ale vyskytují se i ve sladkých vodách. Mnohé druhy jsou velmi toxické. Stavba buňky Chloroplasty obsahují  chlorofyl a  a  c2  , β-karoten,  diadinoxanthin  (ten mají také rozsivky) a několik specifických barviv –  peridinin   (ten tvoří 76% karotenoidů v buňce), dinoxanthin a neodinoxanthin. Chloroplast má tři obalné membrány, thylakoidy jsou srostlé po trojicích. Občas je přítomen pyrenoid , který částečně vyčnívá do plazmy. Zásobní látkou je škrob, který se ukládá na povrchu pyrenoidu, ale mimo chloroplast. Některé druhy z tzv. lipoplastů produkují i tuk. Výživa je minimálně částečně heterotrofní. I autotrofní druhy loví bakterie i prvoky, některé dokonce i velké rozsivky. Jádro ...